Pro zachování duševního zdraví jsem se naučila přizpůsobit své myšlení stávající situaci. Po vzoru známého cliché: „Když ti dá život citróny, udělej si citronádu,“ jsem se rozhodla koukat se na věci jinak.
Že Filip praskl svůj plastový hrníček? Stejně se nám nevlezl na přecpanou poličku… Že vyházel všechny knihy z knihovny? Aspoň jsem si je znova prohlídla a připomněla si, co tu vlastně všechno máme… Že neustále shazuje dekorativní vánoční lucernu na zem, takže svíčka uvnitř je totálně rozmatlaná po postranních sklíčkách? Super, vypadá to jako mráz!
Své batole musíte umět ocenit… Vždyť to stejně dělá jen proto, aby na vás udělalo dojem!
Pojďme si vyprávět pohádku. Žilo bylo jedno dítko. Rodiče ho milovali, proto si zvyklo, že dostane, na co si vzpomene. Odmítalo jíst maso a jiné životně důležité potraviny. Před hračkářstvím dělalo scény, dokud mu maminka nekoupila toho medvídka za výlohou – co na tom, že jich doma mělo už asi sto.
Dvakrát týdně předstíralo teplotu, aby nemuselo do školky. Žalovalo babičce, když mu rodiče na dovolené v Rakousku nechtěli pořídit plyšového sviště, jehož cena přesahovala možnosti rodinného rozpočtu. Stříhalo záclony. Čmáralo maminčinou rtěnkou po zrcadle a tužkou na obočí kreslilo obrázky. Tenhle malý spratek… jste byli vy.
Pokud se denně ptáte, proč máte tak zlobivé dítě, je to proto, že je vaším věrným obrazem. Takže zatněte zuby a těšte se na vnoučata!