červenec 2017
Na jedné procházce s naším novorozeným synem jsem si sedla na chvíli na lehátko před domem. Filípek za chvíli usnul a já, matka trpící spánkovou deprivací, jsem se natáhla vedle kočárku a taky zavřela oči. Opodál seděl nějaký pán, ale jinak široko daleko nikdo.
Po pár minutách jsem uslyšela zvláštní, jakoby šustivý zvuk: „Sssssssss….“ Co tam ten člověk dělá? říkala jsem si v duchu. Když se syčení ozvalo znovu, nedalo mi to a jsem otevřela oči. V tu ránu jsem zkoprněla. Přímo přede mnou, jen pár desítek centimetrů od kočárku se plazil HAD. Dlouhatánský lesklý černý had. Rychle jsem si sedla a zírala na něj.
Had se samozřejmě leknul a rovněž „vstal“ jak kobra v košíku. Mezi mnou a kočárkem stál sloup, zatímco mezi hadem a kočárkem bylo jen pár centimetrů. Ještě teď mi z toho vysychá v hrdle. Měla jsem strach, že když udělám další pohyb, had zaútočí. Sedět tam s ní se mi taky nezdálo jako dobrá varianta. Rychle jsem proto oběhla ten proklatý sloup, strhla jsem kočár k sobě a ujížděla pryč. V žabkách a s kočárkem jsem překonala svůj osobní rekord v běhu.
Než jsem utekla do našeho bytu, zastavila jsem se v kanceláři, kde už jsem celá roztřesená a uslzená líčila manažerce našeho komplexu, že jsem viděla hada. „Jakou měl barvu?“ zněla její klidná odpověď. Co? Jakou barvu? Je tam HAD! Copak to nestačí? „Černou," odpověděla jsem. „Tak to nic, to byl Florida Black Racer.“ Jo tak… V tom případě jsem ho měla nechat, ať se kolem našeho mimise omotá, případně jim ještě udělat památeční foto do knihy, která by se mohla jmenovat třeba Filip a zvířátka na našem dvoře?
Trvalo mi pár minut, než mi došlo, že přítomnost hada nikoho krom mě nevzrušuje. Několikaminutový rozhovor zakončila manažerka konejšivým objetím a větou: „Víš, ti hadi si ještě nezvykli, že tu už nebydlí.“ Svatá pravda. Lidi jako my jim berou domov. Ještě před pár lety se tu s aligátory volně proháněli po opuštěném, zarostlém pozemku a dnes se jim tu roztahují lidi. Nakonec mi těch syčáků bylo ještě líto.