Odjakživa miluju létání. Letadla mě fascinují, vzlétání i přistávání si doslova vychutnávám a pohled na švýcarské Alpy, nevadské pouště, chicagské mrakodrapy, Velká jezera nebo floridské pláže z té ohromné výšky musí chytit za srdce prostě každého.
Nikdy jsem proto nechápala, proč mě ostatní litují, že letím do Ameriky. Tolik hodin cesty! Co tam budeš dělat!? To se nedá vydržet! Já jsem se vždycky jen usmívala a dopředu si představovala, jak se kouknu na dva tři nové filmy, dám si víno a pustím si hudbu, zavřu oči a budu relaxovat.
Ani přestupy či orientace na letišti mi nikdy nedělaly problém. Jedinou starostí byl snad jen pohovor s imigračním úředníkem na amerických hranicích, který má pravomoc vás poslat zpátky domů. Tihle pánové si mě totiž bez výjimky pokaždé důkladně prolustrovali: „Jak dlouho se zdržíte? Proč sem jedete? Ah, za kamarádem! A není to náhodou přítel? Co dělá? Kde pracuje? Co děláte vy?“ Prostě nekonečný tok otázek. Od té doby, co jsem vdaná za Američana, je to už většinou jen „vítejte doma“.
Navzdory své lásce k létání jsem svůj první let absolvovala až ve 24 letech. Trval skoro celý den, byl se dvěma přestupy a mým cílovým letištěm byla Atlanta, která se považuje za nejrušnější letiště světa. Mezi jednotlivými terminály jezdí vlak, který denně přepraví až 260 tisíc cestujících. Prostě šílený mumraj.
Příruční miminko
Mému synovi je 15 měsíců a zaoceánský let zažil už třikrát. Vždy s přestupem, takže vystřídal už celkem 12 letadel! Poprvé se vypravil do České republiky v pouhých 4 měsících. Vyfasoval postýlku, která se připevnila na stěnu letadla, a celou cestu prospal. Vzbudil se jen dvakrát na kojení a šel zase do hajan, takže zážitek z první výpravy byl krásný. Máme roztomilé fotky spícího miminka a dojemné zápisky v jeho deníčku. Od letušek si dokonce vysloužil titul „nejroztomilejší a nejhodnější miminko“.
Na Filískovy druhé prázdniny v Česku jsme se vydali v létě, když mu bylo 9 měsíců. Obavy před odjezdem už nějaké byly, zejména proto, že jsem letěla s Filipem sama. Naštěstí jsem se už na letišti v Orlandu seznámila s jinou maminkou, Kashou, která mířila za prababičkou do Polska se svým 9 měsíců starým synem Philipem. Aby těch náhod nebylo málo, narodili se ti dva Filipové samozřejmě ve stejné porodnici.
Filipe a Philip si hned padli do oka, takže nás letušky posadily vedle sebe. Pro mě to byla spása, protože Kasha s sebou měla i maminku, která nám oběma pomohla. Proto jsem mohla chodit na toaletu sama a ne s nemluvnětem v náručí.
Furt Frankfurt?
Prostor pro „veselé cestovatelské historky“ se vyskytnul až na přestupu ve Frankfurtu. Nejdřív jsem asi 15 minut čekala na kočárek a trnula, jestli stihnu přeběhnout k dalšímu letadlu. Následoval úprk napříč rozlehlým letištěm. Přes Frankfurt létám pokaždé, takže jsem věděla, že si musím pospíšit.
Tentokrát na mě ale čekalo překvapení. Z nepochopitelného důvodu jsme totiž přistáli u brány, kam přilétají letadla s pasažéry, které je nutné si extra proklepnout. Proto jsme museli projít ještě další bezpečnostní kontrolou. Frankfurt se pro mě po tomto zážitku nadobro ocitl na černé listině.
Překousla jsem, že pokaždé musím přeběhnout doslova celé letiště, abych pak nastoupila na autobus, který mě odveze ještě úplně jinam. Akceptovala jsem, že mě jednou vytáhli z davu, aby se přesvědčili, že za mým monstrózním břichem je opravdu těhotenství a neskrývám tam například plážový balón plný trhaviny. Tato druhá, naprosto zbytečná, kontrola už byla opravdu poslední kapkou.
Nepříjemná pracovnice u sekurit mě upozornila, že se skutečně musím vysoukat ze zimního oblečení včetně bot. Vyskládat všechny tašky, vyhrabat elekroniku, kojenecké lahvičky s mlékem, plechovku se sunarem a kojeneckou vodu. Nakonec ještě složit těžký kočár a dát ho na pás, zatímco ona bude stát a propichovat mě pohledem.
S miminkem v náručí jsem celá zpocená a vyděšená, že nám uletí spoj, jednou rukou vytahovala věci a posílala je po ubíhajícím pásu. Nebýt hodného cestujícího, kterému se mě zželelo a podržel mi dítě, asi bych tam kočár skládala dodnes. Jednou rukou se totiž sklapnout nedá. Když jsme prošli skenerem, už z dálky jsem viděla, jak mi další uvědomělý pracovník rabuje v batohu.
Vytahal všechny hračky a jídlo. Všechny lahvičky ohmatal a naházel je do nějakého přístroje, aby se přesvědčil, že to opravdu je sunar a mateřské mléko. Pak mi to hromadu přistrčil a se slovy, že si to můžu naskládat zpátky, odešel. Kousala jsem se do rtů, aby mě ještě na místě nezatkli.
Rychle jsem sebe i Filipa nasoukala do bundy a bot, rozložila kočár a posbírala věci. Pak už stačilo jen doběhnout na druhý konec letiště, odevzdat kočár a s batohem, těžkou taškou (kde byla autosedačka) a s miminem v ruce nastoupit na autobus, který nás dopravil k letadlu.
Když jsme tak pomalu stoupali po schodech do letadla, kam se všichni tlačili hlava nehlava, protože byla nepříjemná zima, zaslechla jsem za sebou ženský hlas: „Jardo, nechceš s tím paní pomoct?“ Na to odpověděl mužský hlas: „Však ona to zvládne.“ Zvládla jsem to, protože česká žena evidentně vydrží hodně. Je zvyklá.
Cesta do země snů
Cesta zpátky sice byla méně frustrující, nicméně i tak byla velice dobrodružná. Při kontrole v Praze se Filis nadšeně nalepil na slečnu sekuriťačku, jež mi ochotně nabídla, že mi dítě podrží. Syn z toho byl u vytržení. Házel na blondýnku koketní pohledy a ocucával jí visačku. Od slečny jsem ho musela doslova odlepit.
Při čekání na náš první let se plazil po terminálu a já jsem měla co dělat, aby se mi nenápadně neodšoural do jiného letadla. Naháněla jsem ho a tahala zpoza různých zábradlí i těsných zákoutí. Omezování svobody pohybu se mu vůbec nezamlouvalo. A tudíž neváhal svou nespokojenost dát hlasitě najevo. Za pár minut nás znalo široké okolí.
Když se začal blížit čas nástupu, vzdala jsem Filipise na rychlou návštěvu toalety. Zpátky k bráně jsem přijela právě včas, abych se dozvěděla, že máme 10, 15 a nakonec 30 minut zpoždění. Po půl hodině Filina už letiště přestalo bavit, tak se posr..l. Nebyl to ale žádný bobek. Byl to výbuch, který si načasoval ve chvíli, kdy už se zvedala business třída k nástupu do letadla. Na místě jsem proto svedla lítý, leč vítězný boj s tou smrdutou příšerkou obalenou zelenýma hovňasema. Samozřejmě za hlasitého hudebního doprovodu. Aby nás náááhodou někdo nepřehlédl.
Cesta do Frankfurtu byla jedna velká trampolína, aspoň z Filipovy perspektivy. Když se rozsvítila kontrolka zapnout bezpečnostní pásy a pilot vyzval letušky, aby se usadily, neboť budeme přistávat, Filis vytuhnul. Probral se zase až při nástupu do boeingu, který nás měl odvézt do Chicaga. Právě tam nás totiž tatínek mezitím přestěhoval.
Tentokrát tu nebyla žádná hodná maminka, která by se od Filise nechala ohryzávat a oslintávat, ale za to tu byly tři jiné paní, které se Filis přirozeně okamžitě omotal kolem prstu. Za odměnu si i ony mohly užít jeho skotačení, občasných kopanců, ale hlavně spousty neodolatelných úsměvů.
Jeho původní plán plazit se po kabině, s každým prohodit pár „slov“ a opanovat slibně vypadající území, jsem mu hned na začátku překazila a usadila ho do postýlky. Sice pár hodin řádil, ale nakonec si dal říct a usnul. Mohla jsem si proto na chvíli oddychnout, dokonce jsem zvažovala, že si za odměnu dám skleničku vína. Tuto myšlenku jsem ale zavrhla s obavou, že mě letušky napráskají jako nezodpovědnou matku a na letišti na mě bude kromě manžela čekat i policie.
Filipe se probudil, jak jinak než v momentě, kdy mi letuška podávala tác se snídaní. Rozhodně jsem se neměla v úmyslu se svým 10měsíčním synem dělit o jídlo neznámé kvality a obsahu. To malý neřád záhy pochopil a čapnul alespoň můj čaj. Když zjistil, že je kelímek horký, okamžitě ho pustil a ten se po zásluze vylil do klína jeho lakomé matky. Tak to je vrchol naší společné cesty, myslela jsem si. Nebyl.
Imigrační krize
V Chicagu ve stejnou dobu jako naše letadlo bohužel přistály i tři další boeingy. Na imigračním to proto vypadalo jako na koncertě Rolling Stones. Místo valících se kamenů tu ale byly nekonečné davy. Coby držitel zelené karty jsem zamířila k samoobslužným obrazovkám. Odtud jsem ale byla přesměrována do fronty k cizincům, protože karta měla méně než dva měsíce před expirací.
Rozhlédla jsem se po místnosti nacpané stovkami lidí. Při představě, že budu jako minule s Filipem v náručí a dvěma zavazadly stát dvě hodiny ve frontě a každé dvě minuty se posunovat o 30 centimetrů, mě polil studený pot. Vybavila se mi vzpomínka, jak jsem před několika měsíci vyčerpaně seděla na podlaze vedle toalet a kojila, zatímco můj táta stál v nekonečné frontě a držel nám místo.
S Filipovým americkým pasem v ruce jsem si odhodlaně klestila cestu davem. Těsně před cílem jsem narazila na dvojici zaměstnanců, jejichž pracovní náplní je říkat lidem, ke kterému boxu se mají vydat. Vysvětlila jsem jim situaci s nefunkční kartou. Moje argumenty, že jsem tam byla poslána jejich kolegyní, staršího muže a mladou ženu vůbec nezajímaly a posílali mě na konec té děsivé fronty. 18 hodin cesty, 10měsíční miminko, totální vyčerpání... jen pokrčili rameny. Nemáte americký pas, máte smůlu. Nakonec se mě ta slečna zastala a nechala mě jít. Pán si mě změřil pohrdavým pohledem a otočil se ke mně zády.
Do třetice všeho dobrého
Jistě uznáte, že po této cestě, jsem byla přesvědčená, že horší už to být nemůže. A taky nebylo. Náš následující let – tentokrát s 14měsíčním batoletem a MANŽELEM byla pohodový – Filis zase trochu řádil, balil letušky (už v Chicagu na letišti se s ním vyfotila celá posádka Lufthansy) a nakonec sladce usnul.
Při přestupu v Mnichově (Frankfurt je u mě odepsanej) Filis pokračoval v seznamování s okolím. S paní prodavačkou z butiku se honil mezi vitrínkami s luxusními hodinkami a rozebíral vánoční výzdobu. O pár minut později jsem se díky našemu prckovi pro změnu projížděla po letišti na golfovém vozíku – Filip dokonce seděl za volantem a „řídil“. Když jsme přifrčeli k tatínkovi, který mezitím hlídal kufry, málem se leknutím polil kapučínem. No co, Filip si pána stopnul…
Už troubějí, už troubějí…
Cesta zpět do Chicaga už taková pohádka nebyla. Během letu z Prahy do Curychu Filip odpadl tradičně 10 minut před přistáním. Nevzbudil ho, světě, div se, dokonce ani bizardní hudební doprovod v hypermoderním letištním vlaku v podobě zvuků z alpských strání. Cvrlikání ptáků, cinkání kravských zvonců, bučení… Neprobudila ho první celní kontrola, hlasité hovory spolucestujících, letištní hlášení, prostě nic. Vzbudil se až v letadle – plný síly a touhy objevovat a prozkoumávat.
Roky létáme jen s Lufthansou, proto nás ani ve snu nenapadlo, že společnost Swiss Air, partner Lufthansy, nebude poskytovat postýlku. Devítihodinový let jako by trval devět let. Filipe byl jak urvanej ze řetězu – neustále chtěl pochodovat po letadle, navazoval nová přátelství, mrkal na letušky, kopal do sedadla před námi. Za to poslední jsme se nespočetkrát omluvili. Sympatická slečna jen prohodila, že jako kompenzaci přijala Filískovy roztomilé úsměvy, které jí během cesty věnoval. Pánovi, který měl tu smůlu a seděl vedle mě, prý občasný kopanec či štípanec nevadil. K mému překvapení nás skutečně nikdo ani jednou nenapomenul. V našem případě bych pochopila snad i ukamenování.
Po několika hodinách se nám to škvrně dokonce podařilo uspat a my jsme se mohli dívat na filmy. I když bez zvuku, protože jedny sluchátka nám Filipe překousnul a druhé manžel omylem přetrhnul.
Vzpomínám si, jak si mě kdysi dávno na jednom zaoceánské letu vyhlédlo jakési batole a několik desítek minut na mě zíralo, zatímco mu z pusy tekly dlouhé sliny dolů po mém sedadle přes obrazovku až na skládací stoleček. Teď, když se nacházím na druhé straně řeky, mám pro všechny dobrou radu: Cestujete-li v letadle, kde řve kupa dětí, nezoufejte. Sklopte si sedadlo a užívejte si, že nejsou vaše.
Němci versus Švýcaři
LUFTHANSA SWISS AIR
Postýlka pro miminko ANO NE (pouze do 8 měsíců)
Hračka pro děti jako dárek ANO NE
Prioritní boarding pro rodiny ANO NE
Dostatečná velikost sedadel ANO NE
Dobrá kvalita jídla ANO ANO
Alkohol zdarma ANO NE
Čokoláda zdarma NE ANO