srpen 2017
Tenhle report není o krásné Praze, která mi tak strašně chybí, nebo o kouzelných Vršovicích s charismatickými kavárnami, o setkání s bývalými kolegyněmi a starými kamarády, které bych tak strašně chtěla mít blízko sebe, ani o překonávání bariér ve velkoměstě či nelogickém umístění dětské sekce v CCC na vyvýšené plošině, kam vede pět schodů a nájezd se sklonem, za který by se nemusela stydět žádná černá sjezdovka v Dolomitech…Tenhle report je o cestě vlakem s mým (zlo)synem, světlem mého života a důvodem, proč se mi stále zvětšují kruhy pod očima a ubývá vlasů.
Cesta do Prahy Low cost třídou v Regiu byla předvídatelná. Filip chtěl lézt o celém vagóně, což jsem mu nedovolila, tak aspoň skákal, plácal rukama, olizoval a okusoval, na co přišel.
Cesta zpět na Moravu byla něco jako pomsta. „Za to, že jsi mě ukazovala jak cvičenou opici, že jsi mě včera nenechala pořádně vyspat, že jsi mě odbývala nějakýma sušenkama a výživama, že si mě tahala po hospodách do pozdních večerních hodin,“ znělo by asi Filisovo vysvětlení přeložené z originálního „nenenenenenenenenenenenenenenenenene NE!“
Už na peróně jsem (ne poprvé) udělala tu chybu a vlezla do vlaku špatnými dveřmi, takže jsem se musela prodírat přes celý vagón k našemu místu. Dvacet centimetrů od našich sedadel praskl s velkou parádou náš růžový balónek, který jsme den předtím dostali na ulici od klauna nabízejícího Filískovi hodiny angličtiny. Kupodivu se nenechal odbýt, ani když jsem mu řekla, že angličtina je synův rodný jazyk. Na rozdíl od Low cost třídy se v Relax třídě nevyskytoval žádný úložný prostor pro kočárek, takže stál celou dobu u dveří, kde od každého kolemjdoucího dostal pořádnou ránu.
Filip, přestože si ráno na chvíli zdřímnul, se během cesty postupně dostával do větší a větší krize. Zase chtěl lozit a olizovat, zase jsem mu to nechtěla dovolit. Ještě jsme nebyli ani v Libni a Filip už rozmetal všechny brožurky (oslintané a částečně rozkousané), z tašky mi udělal mrdník, porozlíval vodu z flaštičky a rozetřel ji po stole. Skákal po mně i po všech čtyřech sedadlech, trhal stínítko na okně, hrabal se v koši, rval mi vlasy, kousal mě do tváře, smál se i brečel. Brečel, ječel, řval. Nejdřív bezdůvodně (asi z nudy) a pak z příčiny zcela jasné (přivřel si prsty do skládacího stolu). Snaha udržet ho by se dala přirovnat k pokusu neupustit mokrého kapra bojujícího o život.
Vrchol dramatické cesty přišel u Pardubic. Filip se posral. Dva dny si šetřil munici, aby mě to potkalo v jedoucím vlaku, kde budu muset projít dva vagóny, než najdu funkční toaletu (samozřejmě bez přebalovacího pultu). Projekt posraná plína vypadal asi takto – já s kabelkou přes rameno a nohama zapřenýma o stěny rvu plínu přetékající toxickou náloží z pokaděného zadku. Filip stojící na zavřené záchodové míse zaujat svítícím tlačítkem nonstop splachuje nepoužitý záchod.
Po návratu z této namáhavé mise jsme pokračovali v naší malé válce. Jediné, co ho dokázalo na chvíli utišit, bylo sledování mladého páru, který seděl za námi. Když jsem ho nechala zírat na ně škvírou mezi sedadly, rázem se z hystericky řvoucího spratka stalo rozesmáté, roztomilé miminko. Novému tatínkovi s maminkou, které si Filip sám vybral, ovšem ještě biologické hodiny netikaly, takže ho prostě ignorovali. Filip na závěr cesty přece jen pár minut strávil u nějaké naprosto cizí paní v náručí, protože jeho vyčerpaná a totálně nasraná matka musela složit kočár, nacpat pod něj tašky a logisticky náročným způsobem ho dostat na chodbu. Všem cestujícím se citelně ulevilo, když nás viděli vystupovat. Zůstala tam po nás hromada rozšlapaných sušenek a sladké ticho, které třídě Relax tak sluší.
Na nástupišti už naštěstí čekal odpočinutý děda, který si satana od propocené, sunarem polité a přesnídávkou zapatlané matky okamžitě převzal. Zbytek dne jsme se neviděli. Odpoledne jsme každý v jiné místnosti prospali a večer na sebe vrhali vyčítavé pohledy. Od někoho, kdo už 3x absolvoval mezikontinentální let, bych čekala poněkud vyspělejší vystupování. Můj drahý Filísku, doufám, že sis tu Prahu pořádně prohlídnul, protože až ji uvidíš podruhé, budeš mít v kapse vlastní občanku.