„Vendo, Lucino, velezte ož z teho kanafaso, nebo se zblááznim!“ Á, mama ož má zase pocit, že nic nestihá. Milojo sobotni probozeni! Ož vod samyho rána je toť všecko narobe. Mama tradičně šili nad neveklopenym beránkem. Nechápo, proč se s tym každé rok pachti, sténě jako ze všim kolem tech slavnéch Velekonoc. Od sedmi toť sméči, e kdež ji mosí bét oplně jasny, že prvni šmekustranti se sem, na konec dědine, možó doštrachat až tak po deváté.
„Tak pude ož mě nekdo pomuct?!“ Pře drohé vyzvě se zdvihám a vklózávám do prvnich, drohéch, třetich punčocháču a nakonec rifli, protože ož mám s křesťanskéma svátkama svy zkošenosti.
„Kdo z vás mně zas kam skoval papuče, decky…“ volá z patra zoufalé hlas duchodce.
„Ježišmarjá, dědo, co be vám je kdo skovával! Posťte si o sebe rádio a… nevotravojte“, ale to ož nedodala, protože dědóškovi sice tahne na vosmdesát, ale hloché néni.
„Já bech ho, dědka, někde tó pantofló…a te se nesňé, jak poblblá a dělé, každó chvilo može někdo zazvonit!“ napominá mama Lucino, která se pokóší přeplácnót hlavo rozpadnotyho beránka ke zbetko těla.
„A te, co toť vokóniš, vem leštěnko a ož ať to litá, ať nas nepomlóvajó!“ chopim se hadro a jedo – skla, zrcadla, fotke za sklem, kohótke, klike, věšáke, kovovy špičke vod dešniků, málem e kovovy přezke o lyžáku.
„Máňo! Přendi mně namazat záda. Ož mě tam zas tak lópe.“ Vozyvá se zvrcho ani ne deset minot nato. Jenomže v tom ož zvoni zvonek a mama spichá votevřit. Já ani Lucka se tam moc nehrneme, šetřime zadke.
Je to sósed, takže dál mosi, co be na to řekla ta jeho, gdebe bel hned nazpátek. To zase mama vi, co se sloši a patři. Toš dajó jedno štamprdlo a troško poklábosijó. Me zatim postáváme v kocheni a děláme, že máme napilno, protože se nam nechce poslóchat sósedove lechlivy vtipe. No, dlóho tam sami nezvostanó, během dvaceti minot je slešet dalši cinkani sklinek – tentokrát ze strécem Jarinem a Miró Vochořálkovym. Zme docela ráde, že si na nas eště nevzpomněle a prote mezitim složele do kóta.
„Máňo, copak mě neslešite?“ dává vo sobě děda opět vědět, jenomže mama ož má jiny starosti a me to ignorojem, beztak chce zase nejakó volovino jako decke. „Vendo, skoč do sklepa pro flašo slivovice, ož jim nemáme co nabidnót a předěléte eště nejaky chlebičke, všecko je zežrany.“
Celá žhavá se plazim do sklepa. Na dvoře jak naschvál narazim na dalši šmekustrante. Tidleti jsou bohužel poctivi, takže mě bez véplate nepostijó.
„Hode, hode, doprovode, déte véce malovany…“ Marjápano, jak je ta vodrhovačka dlóhá?! Krótim se jak žižala a snažim se dostat ke sklepo. Zééélené jalóóvec….!
Nechaji toho, až kdež jim řekno, pro co do. Tohle zaklinadlo pusobi všode a vždecke. „Gde seš, proboha!“ odchetává mě mama hned o vchodo „Já sem vám řikala, že jich zase přende tolik! Skoč pro celó to maló bedynko, až přendó vod nas z práce, tak jim dam každymo flašo místo šmekustra.“
Pré misto šmekustra! Jako gdebe nekdo dneska chtěl vajička! Každé, že nee, že be to cestó dom sténě rozbil. No, to věřim, dež si na každé štace daji ze tře štvrtke. Véce tech nésměléšich, co se bále vodmitnót, se pak sténě válijó rozšlápnoty nebo rozjety na cestě. Dež přendo s flaškama dom, v obyvako ož néni k hnoti. Přebelo nekolek dalšich sósedu, dokonce e Vavróš, toho bech teda nečekala, meslela sem, že je abstinent. Jeho zčervenaly tvářičke mě ale rychlo vevedó z vomylo.
„Vendulko, poť si dat s nama,“ bere mě Jiřin Vaňórku kolem pasu.
Vevlíct se mu néni zas až tak těžky, vzhledem k jeho vratkymo kroko. Radši se s Luckó zavřem v kochyni. Ani tam ale nemáme klid. Zvrcho začne dolihat tločeni dědovy hulke. Vtom už Lucce rupnó nerve.
„Hej, já tam snad pudo, co zas može chtět…“
„Běž, a ožé si to,“ zlomyslně jo popichno a radši se chopim veke a pomazánke.
„Hmm, diky.“
Za chvilo oslešim pomaly otvírání dveří:
„Ťuki ťuk, kdepak máme našo Vendolko?“ zdá se, že to Jura eště nevzdal.
„Dé pokoj!“ zabóchno mo dveře před nosem a zapno televizo. Sotva sedno, zase se votevřó dveře, ož ož bero do roke vařéko, že tomo dotěrovi jedno flákno, ale tentokrát je to naštěsti ségra, takže k žádnymu biti nedonde.
„Mama je ve svym ževlo, barák plné ledi, no né každé je betosť společenská,“ informuje mě Lucka vo situace za dveřma.
„Šak počké, až bode oklizet te grcke kolem baráko, to zas bode: Já sem to řikala ož loni, to toť zavřo, zamkno a vodjedo k našim!“
Kolem jednácte to ož vopravdo hóstne, dorazele frekventanti elektrotechnické prumyslovke, na keré mama oči – od prváko a po absolvente, včetně maturantů a propadliků, keři dófajó, že o sklinke napravijó vzajemny pošmramoceny vztahe s pani profesórkó.
Nas ani nenapadne vestrčet nos. Zme ráde, že nas chvilo nikdo nevotravoje, hlavně děda a přenapiti sósedi. Po jedné hodině ož většina šmekustrantu nasedá na kola, motórke a jiny káre. Cezincum neznalym moravskéch zveklosti bech neradila velizat ven, protože be mohle přejit lehce k órazo. Havárek je na Velekonočni ponděli každoročně až hruza.
„Toš a máme zas na rok pokoj!“ přesedá k nám mama. „Vajca zas zbele, jak kókám, přešti rok ož se s tym dělat nebodo.“ Mosim se uchichtnout pře vzpomince na loňsky Velekonoce, kdy tvrdila to samy.
„Tak postav na polifko, pojime aspoň to, tata volal, že přende o trocho pozďéš. A zavoléte na dědo.“ Křiči na mě mama, zatímco sklezi prazdny flaše, aby to tata neviděl.
„Dědo, oběd!“ Nic. Žádna odpověď ani kleni ve stylo „toš to je dost, že ste si spomněli na dědka.“
„Dědóó!“
„Dědóóóóóóóóóó! Oběd!“ Hmm, to je divny, obvykle se dědóšek dožadoje oběda od jedenacti a teď nic…
„Jak je to dlóho, co ste o něm neslešele, holke?“
„No nevim, od té dobe, co sem mo natirala te záda,… tak od deseti…,“ sóká ze sebe Lucka. Řikal, že si možná trocho zdřimne.
„Švihé se tam podivat, ale fofrem!“ Lucka, leti navrch, bobke v gatich.
„Tak co? Spi?“
„Mamo…děda…von…von toď néni!“ ozve se zvrcho.
„Coo? Jak néni? To ně neřiké ani ze srande. Za chvilo je tade tata. Kde be jako podle tebe chodil? Já vas vobě přerazim! To ste se na ňé nemohle jit občas podivat? Misto teho čočeni na televizo! Já vam to jednó vervo e ze zásuvkó!“
„No ale kdež děda řikal…“
„Jaky řikal, prosim tě, dědovi je vosmdesát, može nekde spadnót a dostat infarkt nebo ho na sélnice može neco přejet a te si to pak bodeš do smrti večitat!“ Mama se začiná pěkně rozčilovat, radši se nabidno, že pudo dědo hledat na oleco. Ostatně se začinam cétit take trocho provinile, že zme se na děde vyprdle.
„Tak já se podivam venko a ve hledéte doma.“
Jejá myho! Kde be tak mohl jit? V jeho věko přece daleko nedonde. Doprava, doleva, ani nevim, kerym směrem jit. Vyčitke svědomi začinaji pracovat na plny obrátke. Žalódek mam jako hrach. Vezmo to kolem rebnika až do dolék, ale tam be snad ani nedošil… V hlavě mě litaji hruzostrašny mešlenke. Po dvaceti minotách so uplně zchvácená. Nikde nic. Dom se vracim přes homna sadem. O dviřek ož na mě čeká Lucka z mamó, obě se tvářijó dost nejasně, roke vbok, čimž mě ještě vic děsijó.
„Tak co, našle ste ho?“ vehrkno ze sebe, protože ož to nemožo vedržet. Mama na to:
„Jo našle,“ kévne hlavó doleva.
Skoro se tam bojim podivat, ale pak se přece jenom rozhópo a kókno, kam vokazujó.
A tam, pod jabloňó, sedi na lavečce náš děda, spokojeně si pochrapoje a mateřske vobjímá flašo slivovice.
TOŽ, na ZDRAVI!!!
Pozn. Postavy v této povídce jsou sice inspirované skutečnými lidmi, nejedná se však o mou rodinu. Nemám maminku, co neumí vyklopit beránka z formy, ani dědu alkoholika. Děkuji za pochopení :)