srpen 2016
Konečně jsme se s manželem odhodlali a začali něco dělat. Částečně asi proto, že už jsme byli unavení z věčných dotazů, kterými nás zasypávalo naše okolí. Tak co, už máte kočárek? Postýlku? Sbalenou tašku do porodnice? Pediatra? Autosedačku? Potvrzení od šerifa, že je vaše autosedačka správně nainstalovaná? Už jste si byli prohlídnout porodnici? A možná jsme si taky tak trochu uvědomili, že nejpozději za 6 týdnu se náš život od základu změní.
Kurz pro maminky, kam můžou vzít i tatínka
Sobota byla opravdu nabitá miminkovským programem. Coby lidé bez potřebných znalostí jsme se přihlásili na kurz „Nastávající maminky“. Manžel už od registrace brblal, že je to sexismus, protože o tatíncích není v názvu ani zmínka. Kurz vedly dvě zdravotní sestry z naší budoucí porodnice. Hned na úvod mě, ženu dychtící po praktických informacích, vykolejilo, když se všech 20 párů muselo představit – jméno, povolání, datum porodu, pohlaví a největší obava. Nakonec jsem si to docela užila, protože jsem se dozvěděla, že slečna s břichem velikosti zeměkoule čeká jen jedno dítě, a to až za 5 měsíců nebo že chlapečkovsky vyhlížející budoucí tatínek dvě řady za mnou pracuje v jiné nemocnici jako chirurg. Za těch 5 hodin jsme se nakonec dozvěděli docela hodně, v několika případech i víc, než bych potřebovala vědět. Video o epiduralu mě od onoho dne straší ve snech.
Po obědě jsme si na zdravotních míčích nacvičili, jak mě má partner uklidňovat, až začnou kontrakce. Pro navození nepříjemného pocitu mi strčili ruku na 3 minuty do sáčku s ledem. Poskakovala jsem na balónu, rytmicky odfukovala a v duchu si říkala, že Američani jsou prostě padlí na hlavu. Manžel byl jako vždy velmi pozitivní a ze všeho si utahoval. Po pár minutách však sestra ukončila cvičení se slovy... „A hlavně se rodičku nesnažte rozesmát. Za chvíli sranda manžela opravdu přešla. Role jsme si totiž měli vyměnit. Škoda, že to nejde i při skutečných kontrakcích. Po této rozkošné simulaci následovala hra na porod, kde jsme si ukázali, kdo všechno bude na sále. Manžel se zhostil role anesteziologa. Já jsem se radši krčila v koutě. Na závěr ještě proběhla diskuze, kde padaly různé dotazy – blbé i neblbé. Právnička v první řadě měla spoustu technických otázek, slečnu se zeměkoulí pod šatama zase zajímalo, kolik rodinných příslušníků s ní může být na porodním sále. Odpověď, že pouze tři, ji zarmoutila.
Baby Shower
Po semináři se odehrála velká akce mojí tchyně – Baby Shower– party na počest budoucího miminka a nastávající maninky. Jak správně zaregistroval můj bratr, tato party je skutečně jen pro baby. Chlapi tam nemají co dělat. Této události předcházelo několik návštěv dvou specializovaných obchodů pro mimina, kde jsme společnými silami vytvořili registr dárků pro našeho potomka. V praxi to vypadá tak, že se čtečkou v ruce pobíháte po obchodě a skenujete všechno, co by se vám mohlo hodit – dupačky, plínky, dudlíky, plyšová hračka lenochoda, kniha Darth Vader a syn (ano, i můj manžel je posedlý Hvězdnými válkami) a mnoho dalších nezbytností.
Přestože jsem se k této tradici původně stavěla skepticky, zpětně musím uznat, že jsem si ji skvěle užila. Manželova maminka s oběma sestrami a švagrovou vystrojily dům nafukovacími balónky, lampióny a mašlemi. Ubrus, talířky, ubrousky, kelímky... to všechno bylo sladěné do tématu safari. Na občerstvení byly připravené různé dobroty včetně obřího dortu s miminkovskými ozdobami, který upekla babička. Já jsem přispěla borůvkovou bublaninou a jahodovými panna cottami.
Zanedlouho po mém příjezdu se začaly trousit první hosté – babičky, tety, kamarádky, sestřenice, neteře... prostě samé holky. Chlapy jsme už před začátkem akce vypověděly do staré rybářské hospody na ústřice, kde se prý objednává po kýblech – myšleno doslovně. Dostala jsem šerpu s nápisem nastávající maminka a hromadu dárků – rovněž myšleno doslovně – z našeho registru. Na každém bylo napsané „pro Denisu“ nebo „pro Denisu a baby“ (miminko). Baby shower je krásná tradice, která na chvíli nastávající maminku rozptýlí od strachu z porodu. Je to oslava ženskosti. Věčná škoda, že u nás neexistuje, protože tohle si zaslouží každá máma.
Po nedělní regeneraci, tzn. hokejový zápas pro manžela, výuka češtiny pro mě, jsme se opět vrhli na náš „mimi“ program. Ráno jsme se na posledním ultrazvuku dozvěděli, že miminko je u mě pěkně zabydlené, a proto se nemusíme bát předčasného porodu. Dostali jsme i pár fotek. Do rámečku zrovna nebudou, protože bejbátko si celou dobu zakrývalo obličej rukou. Je to zkrátka dítě svého otce. Na druhou stranu nás pobavilo, když si mimi pořádně zívlo. Bylo 7:45 ráno. Je to zkrátka dítě své matky.
Hotel Imperial
O dvanáct hodin později jsme už vzorně čekali na prohlídku porodnice, která podle mého bratra vypadá jak startoviště vesmírných raket. Kromě nás tam byly ještě tři další dvojice. Na úvod nás paní průvodkyně požádala, abychom se představili a něco o sobě řekli. ANO! UŽ ZASE! Vrhla jsem na manžela nevěřícný pohled. Pokrčil rameny a dodal: „Welcome to America!“ Před začátkem prohlídky nás průvodkyně odkázala na dárkový obchůdek hned vedle recepce, kde lze pořídit všechno od obřích balónků, přes šperky a kabelky až po metrovou plyšovou žirafu. Speciálně se zmínila o slušivé černé saténové košilce, která je mnohem elegantnější než univerzální nemocniční hábity, ze kterých vám poleze zadek. Košilka má i praktické rozepínání vepředu pro usnadnění kojení.
U výtahu každého zkontroloval vážný sekuriťák Chris, protože první kontrola s detektorem kovu u vchodu evidentně nestačila. Ano, všichni jsme měli oranžové nálepky s vlastní fotkou pořízenou na recepci.
Paní s námi mluvila velice tichým, uklidňujícím hlasem, který ve mně vzbuzoval podezření. Jako první nás zavedla do pokoje, který připomínal pětihvězdičkový hotel – předsíň s baby koutkem, ložnice s prostornou postelí, se šampaňským na stole a velká koupelna s ručníky složenými do tvaru labutí! Paní se posadila na postel a ve stylu ovčí babičky začala popisovat tuto téměř pohádkovou místnost. „Tohle je jeden z našich porodních pokojů.“ Musela jsem se štípnout do ruky, abych se ujistila, že se mi to nezdá. „Tady se bude odehrávat ten nejkrásnější okamžik vašeho života.“ To jako TADY budu rodit?? Ano, tady na téhle posteli se zlatým povlečením. Jeden z nastávajících tatínků se odvážil zeptat, jestli jsme ještě pořád v nemocnici.
Dále stejně klidným hlasem pokračovala: „Pokud si říkáte, kde jsou všechny ty přístroje...,“ vtom jedním pohybem ruky odsunula obří impresionistický obraz na stěně a odhalila skrýš plnou tlačítek a hadiček. Ha! Ivan! Stěna přímo naproti posteli je ve dne neprůhledná, ale jakmile se setmí, je nutné zatáhnout rolety...pokud si nechcete připadat jak na programu Discovery. Představa, že mi všichni z protější budovy dětské nemocnice zírají přímo do... porodního kanálu, mě naprosto odrovnala.
„V případě zájmu je možné připlatit si za povlečení z egyptského hedvábí... Po porodu k vám na vyžádání přijde náš profesionální fotograf udělat památeční foto. Dále si můžete objednat masáž nebo slavnostní večeři pro dva. Z našeho výtečného menu bych doporučila například filet mignon.“ V téhle fázi jsem se už ani nesnažila skrývat svůj údiv a naprosto nepokrytě jsem hleděla na průvodkyni s pusou dokořán. Na chvíli jsem přestala vnímat úplně. Probrala jsem se až u tiramisu, panna cotta, creme brulee, citronový dort... Když paní průvodkyně roboticky odhrkala všech sedmnáct typů dezertů z nemocniční nabídky, byla jsem si jistá, že se odněkud ozve - skrytá kamera! V tuto chvíli už se popadali za břicho i všichni ostatní účastníci prohlídky. Ta šílená paní byla buď nucena se to menu našprtat, nebo se jím snad projedla odshora až dolů.
Po prohlídce místnosti s novorozenci jsme ještě nakoukli do poporodního pokoje, který nevypadal o nic míň hotelově. Navíc byla jen postel pro otce. Ven mě manžel vystrkal ještě celou v transu. Před dvěma týdny mi švagrová řekla, že se jí z porodnice ani nechtělo domů... Po včerejším zážitku je mi jasný, jak to myslela.