říjen 2017
Do doby, než jsme si pořídili bezpečnostní dětská dvířka do kuchyně, jsme byli s manželem nešťastní. Filis se přímo vyžíval v zakázaných aktivitách v kuchyňském prostoru: sundával víko od odpadkového koše, lezl do myčky, snažil se dostat do trouby, otevíral dveře od špajzu a vytahoval jídlo i nádobí – občas něco vyhodil do odpadkového koše a my jsme si toho všimli, až jsme to za pár dní marně hledali – vykramoval všechny hrnce s pánvemi, a když toho měl dost, pověsil se mi na nohu, zatímco jsem vařila, a řval.
Od té doby, co máme bezpečnostní dětská dvířka, jsme nešťastní všichni tři. Filis s nimi lomcuje nebo na nich visí a utrápeně kouká do svého bývalého herního rajónu. Já s manželem stokrát denně dvířka přeskakujeme, protože jejich otevření vyžaduje řadu úkonů, na které prostě nemáme čas.
Pozitivem je, že se nám výrazně zlepšila ohebnost v bocích. Několik prvních přeskoků či překročení docela zabolelo – zejména moje zakrnělé, floridským způsobem života zkažené svaly na stehnech. Po pár dnech přehazuju nohu přes vysokou překážku jak baletka v Labutím jezeře. Heuréka!