říjen 2016
Sedíme si takhle po večeři na gauči. Filin, náš malej andílek, procitá. Manžel se nad ním sklání a říká: „Ahoj kámo, tak jsem slyšel, že jsi dnes byl pěkná osina v zadku." Filisovi se rozzáří očička a pusinka roztáhne do širokého amerického úsměvu. „Si piš, taťko.“
Ale od začátku...
Před šestou ráno mě probouzí křik. Ploužím se do dětského pokoje. Beru si Filise a zkouším kojit. Napůl spím. Za deset minut toho má dost a znova křičí. Zkouším druhou cisternu. Tu cucá podezřele dlouho, ale nepolyká. Je mi jasné, že si mě plete s dudlíkem. Položím ho na postel. Probudí se a chce pít. Znovu ho přiložím, ale Filískovi se už nechce. Jekot se zintenzivňuje. Denně čekám, že na nás někdo zavolá sociálku.
Přichází manžel a já ho žádám, aby ohřál láhev mlíka. Houpu Filisem a nosím ho po bytě. Sednu si s ním na postel a netrpělivě vyhlížím mlíko. Za pár minut manžel přináší hrnek s horkou vodou, kde se ohřívá Filisova snídaně. Marně mu vysvětluju, že ječením to neurychlí. Než je flaška použitelná, Filis usne. Já se zhroutím vedle něho. Za 10 minut Filis procitá a dožaduje se jídla. Flaška stojící v hrnku je pro změnu moc horká. Musíme počkat. Manžel odchází do práce a tradičně nabádá Filina, aby byl na mě hodnej.
Mlíko je akorát, začínám krmit. Filin tahá a já zavírám oči. Probouzí mě podezřelý zvuk. Horká voda vytlačila uzávěr lahve a ten odskočil. Mlíko teče po posteli i po Filisovi. Ten nejdřív zmateně kouká a pak se dává do ukrutného řevu. Utíkám pro další flašku. Rychle ohřát vodu, přichystat mlíko z lednice. Beru Filise a převlíkám ho. Kontroluju plínku. Má tam mírně vlhko. Sundávám plínku i outfit. Plínku vyhodím a outfit pověsím v koupelně. Když se vrátím k pultu, Filin leží v kaluži. Ještě zahlídnu poslední výstřik z fontánky. Všechno utírám, mažu zadek, dávám novou plínku. Vybírám oblečení. Mezitím se mi přehřeje mlíko, takže čekáme. Po pár minutách se konečně dostáváme ke krmení. Trvá to asi 30 minut, protože Filis každou chvíli usíná.
Po téhle náročné operaci dítě ukládám do postýlky a láduju pračku mokrými špinavými věcmi. Za pár minut ta příšerka procitá a brečí. Příčinu nemusím zkoumat – žluťoučká kašička protekla skrz obleček až na povlak. Fajn, už jsem se bála, že dnes se bude prát jen jeden z našich dvou povlaků na přebalovací pult. Přebalování se samozřejmě neobejde bez překvapení – druhou nálož si ten můj miláček schoval na novou plínku. Tak znova.
Převlečeného a namazaného Filina ukládám do košíku. Jdu si udělat čaj. Řev. Dudlík? Jo. Jdu si chystat jídlo. Řev. Dudlík mu spadl. Dám mu ho. Jdu si pro jogurt. Řev. Dudlík je zase na zemi. Dám mu ho. Beru jogurt. Řev. Dudlík opět vypadl. Řev. Zalívám si čaj, beru croissant a jogurt. Sedím na zemi u Filina. Jednou rukou jím croissant a druhou přidržuju dudlík. Usne. Jdu odsávat mlíko. Za 10 minut se probouzí a kouká na mě. Vedu s ním sofistikovaný rozhovor v češtině: „Ahoj Fili, ahoj, ahoj, ahoj.“ Mračí se. Pak si strašně prdne a začne se smát. Přebalím ho a uložím do postele. Doufám, že usne. Jsem naivní.
Do mé dnešní lekce angličtiny zbývají víc než dvě hodiny. Mám jasný plán. V 11.30 začnu krmit, aby ve 13.00 zaručeně spal a já mohla učit. Utírám prach a leštím zrcadla. Mezitím začne Fili brečet, což vyřeším další lahví.
Sprchový kout, svůj dnešní projekt, čistím 90 minut. Jedná se ovšem o cca 3 – 10 minutové intervaly, během kterých odbíhám z koupelny zvedat spadenou flašku/dudel nebo přebalit plínku. Odpoledne si klidně můžu dát 3 Delissy, protože už mám naběhaný aspoň 4 kilometry. Do lekce zbývá 30 min. Ohřívám si oběd. Deset minut před začátkem lekce se Filin dožaduje další dávky. Je 12.45 a můj geniální plán začíná selhávat – Mr. Filipe je vzhůru a kouká, co bude. 12.59 volám studentovi. Nezvedá to. Fili se potutelně usměje. Svoji odpolední nálož si načasoval na 13.00. Tak rychle vyměnit plínku. Zvoní Skype. Nereaguju – mám ruce od hoven. 13.05 volám. Rozjíždím hodinu. Fili kouká... kouká.... a pak se rozhodne nám do toho začít kecat. Na dudel reaguje řevem. Omlouvám se studentovi a přehazuju si toho samozvaného lektora přes rameno. Bum. Je tuhej. Spí celou hodinu. Vůbec mu nevadí, že mu řvu do ucha. Občas si prdne a já váhám, jestli ho mám napráskat, nebo mám studenta nechat při tom, že si během výuky klidně nahlas pouštím duchy.
Je 17.50 – mám uklizeno, vyžehleno, převlečenou postel i pult, vyvařené všechny lahve a tuhé děcko v košíku. Přichází manžel a ptá se mě, jak jsme se měli. No jako vždycky – pohoda jazz.