září 2017
Moje maminka mi od malička vtlouká do hlavy, že polívka je grunt. Ať už jsou mé stravovací návyky jakékoliv, pokud jde o Filíska, náš malý poklad, rozhodně nehodlám nic zanedbat. Jakmile dospěl do věku, kdy jsme konečně mohli obohatit všechno to mlíko a sunary o něco lákavějšího, vrhla jsem se na vaření vývarů. Nakoupili jsme to nejlepší maso (bio!), zeleninu, a dokonce i nudle. Teď už vím, že to poslední jsme mohli klidně nechat v regálu.
Filísek je velice nenáročný strávník. Sní v podstatě všechno, co mu kdo dá. V několika případech se to ukázalo jako nevýhoda, která mě přiměla zvážit pořízení visací cedulky – prosím nekrmit. Zvláště pak ne NEZDRAVÝ, SOLENÝ, MNOU NESCHVÁLENÝ JÍDLO neumytýma rukama!
Mise nudlovka byla hned od začátku odsouzená skončit fiaskem. Nemáme dětskou židličku. V naivní představě, že dítě bude nehybně sedět, jsem zlatíčko posadila na konferenční stolek v obýváku. Chvíli opravdu seděl – rozkoukával se a vyhodnocoval situaci. Máma, ruka držící misku s jídlem, vzdálenost já – miska, možné cesty úniku.
První sousto letělo Filipovi z pusy rovnou do klína – horký. Dobře… Takže ještě jednou pofoukat, dokud polívka nedosáhne optimální, tj. naprosto studené teploty. Ma-ma! Vypadne zničehonic z rozesmáté pusinky. Vzápětí mi letí do náruče deset kilo živé váhy. Objímačka je dojemná, ale ne když v jedné ruce máte misku s polívkou a v druhé plnou lžičku. Po přistání na mém hrudníku si to pán štráduje hrát si se zásuvkou. Tak moment, svižným krokem přiskočím k tomu torpédu a posadím ho zpět na značku.
Druhá lžička – hm, dobrý, takže mu to chutná? Omyl. Tento krok byla pouze bouda na mámu. Obsah třetí lžičky letí opět do klína. Co to vlastně jím? Co kdybych pár nudlí posbíral a rozmatlal je po stole? Bude to víc klouzat, když do toho vyprskám ještě trochu polívky z další lžičky. S rostoucí nervozitou sleduju Filise, jak spokojeně korzuje po stole a čvachtá se v rozlité nudlovce. Já mu zatím nepozorovaně láduju do pusy jednu lžičku za druhou.
Dochází mi materiál na stole, střelí Filovi hlavou. Máma naštěstí drží misku v ideální vzdálenosti. Tři, dva, jedna, zásah. Ručička šmejdilka roztáčí obsah misky rychlostí, za kterou by se nemusel stydět ani elektrický ruční mixér Kitchen Aid. Polívka stříká do všech stran. Nudlový déšť neušetří ani gauč s kobercem. V hlavě mě povzbuzuje uječený hlas Petry Janů: Jedeme dááááááál, jedeme dáááááál! Nevzdám to, tu polívku prostě dojíš, i kdybych ty nudle měla odlupovat ze stropu. Zlitá od hlavy k patě kuřecím vývarem, láduju děcko lžičku po lžičce. Obíhám kolem stolu, po kterém krouží jak Jágr po ledě. Všude teče polívka, kterou sem tam utřu vlastním tričkem.
Hotovo. S hrdostí si troufám říct, že se mi podařilo zkrmit aspoň 30% pracně uklohněné stravy. Zbytek se vsákl do koberce a přilehlého nábytku. Teď už stačí jen kompletně převlíct dítě i sebe a můžeme vyrazit na procházku. Filipísek se na mě láskyplně usmívá. Já si bláhově myslím, že z vděčnosti, on se ovšem jen dobře baví, protože na rozdíl ode mě vidí, že mám ve vlasech nudle.