Tento článek je věnovaný dalším třem ze třiceti kulturních šoků, které jsem zažila ve státech Georgia, Florida, Illinois a Virgínie. Na některé z nich, ač jsou třeba i notoricky známé, jsem si ani po letech nezvykla. Vytrvale s nimi bojuju a odmítám se přizpůsobit, jiné jsem přijala za své, naopak se mi po nich v Česku stýská.
Čím déle v USA žiju, tím méně věcí mi připadá neobvyklých, proto mi taky některé z šoků, o kterých vám chci vyprávět, dnes přijdou už naprosto normální.
7. How are you?
Tato anglická fráze sice znamená „Jak se máš/máte?“, nicméně se považuje spíše za zdvořilostní pozdrav než za skutečnou otázku. Pokud uslyšíte tuhle větu od člověka, k němuž nemáte žádný osobní vztah, správná odpověď je: „Dobře, a vy? Případně stačí pouze zopakovat, „Jak se máš/máte?“.
Ještě jako studentka jsem se podivovala nad touto nelogickou záležitostí a stěžovala si tehdejšímu příteli: „Proč se mě teda ptají, když, než stačím otevřít pusu, jsou o 5 metrů dál?“ On jen pokrčil rameny a prohodil, že je to zdvořilostní konvence. Formulku „How are you?“ dnes říkám x-krát denně a kolikrát mám tendenci ji použít i v Česku. Ty zmatené reakce mě vždycky pobaví.
Kdybych na otázku „How are you?“ náhodou zkusila odpovědět po pravdě a řekla třeba: „No dneska lítám jak urvanej plakát“ nebo „Jsem unavená, protože se syn 4x za noc vzbudil“, měli by pro změnu Američané kulturní šok ze mě. Stěžování a bědování nikoho nezajímá. Budí spíše rozpaky. Každý se má skvěle, i kdyby měl třeba střevní chřipku a obě ruce v gypsu.
8. Posmrkávání
Američani posmrkávají. Tuto činnost, kterou mám spojenou především s malými dětmi, v USA provozují nachlazené osoby různých věkových kategorií. Představte si, že na začátku podzimu, kdy se už pěkně rozjíždí chřipková sezóna, sedíte v aule s dalšími dvěma sty studenty a píšete test. V sále panuje naprosté ticho, které je každých pár vteřin narušené nevyhnutelným posmrkáváním. Zprava, zleva, zepředu, zezadu… prostě odevšad, protože nemalá část osazenstva má rýmu. Posmrkávat je normální.
Kdybyste ale naopak vytáhli kapesník – ať už papírový nebo nedejbože látkový – sklidili byste zděšené pohledy. Nejednou mi dokonce bylo doporučeno jít se vysmrkat na toaletu, protože smrkání je přece naprosto nechutné.
9. (Ne)kouření
Jedna z věcí, které na Americe miluju, je, že se tu skoro nikde nesmí kouřit. Dokonce ani na zahrádkách některých restaurací a kaváren. Na budovách často vidím viset nápisy určující, v jaké nejmenší vzdálenosti si můžete zapálit cigaretu. Kuřáci jsou proto většinou schovaní někde v zapadlé uličce nebo za rohem. Kouřit se nesmí ani v většině bytových komplexů. A to jak uvnitř, tak kolem budovy. Vidět někoho kouřit je spíš výjimka. Američany, kteří vyrazí na dovolenou do Evropy, proto počet kuřáků překvapí.
Jednou se mi stalo, že jsem na ulici ucítila kouř. Přede mnou jdoucí slečna si totiž vychutnávala cigaretu. Zpomalila jsem, abychom se synem nemuseli kouř dýchat. Najednou se ozval hlas pána za mnou: „To je hnus, že? Kuřáci zatracení, měli by se stydět!“ Polekaná slečna se začala urychleně omlouvat, a cigaretu dokonce promptně zahodila do odpadkového koše. Kouření nefandím, ale zároveň si nemyslím, že by bylo nutné kuřáky veřejně kárat. Slovní potyčky na veřejnosti holt patří k chicagskému koloritu.