V druhém článku na téma kulturní rozdíly vám popíšu další tři šoky, které jsem během posledních 10 let zažila ve státech Georgia, Illinois, Florida a Virginie.
4. Nájemné za psy a kočky
Coby milovnice zvířat trpím tím, že nemůžeme mít doma psa ani kočku. Důvodem není jen naše časté stěhování, ale i finance. Všechny bytové komplexy, ve kterých jsme zatím bydleli, totiž vyžadovaly za zvíře nejen jednorázový poplatek (200–500 dolarů), ale i měsíční nájemné (zpravidla 50 dolarů). Pokud se po roce přestěhujete zase jinam, čeká vás nový jednorázový poplatek. Když si k tomu přičtete i náklady na veterináře, které bývají velmi vysoké, představuje mazlíček značnou finanční zátěž.
Vzpomínám si na historku, kterou mi vyprávěla moje známá z Brooklynu. Ta má doma dvě hýčkané kočky. Jedna z nich z ničeho nic začala odmítat své premium krmení z bio masa i ryb. Třetí den už to známá nevydržela a vzala kočku k veterináři. Ten po vyšetření došel k závěru, že je kočka v naprostém pořádku. A tak starostlivá kočičí máma zaplatila 400 dolarů, aby se dozvěděla, že se její mazlíček gastronomicky nudí.
5. Parkoviště na pláži
Na některých floridských plážích je možné parkovat. Zatímco lidé odpočívají na svých ručnících a lehátkách, o pár metrů dál – za jejich zády – je úsek pláže, který slouží jako silnice. Za ní je pak místo vyhrazené k parkování. Někdo si rozdělá sezení těsně u vody, jiný naopak „kempuje“ přímo před svým vozem. Teenageři často „paří“ rovnou na korbě.
Parkování je zpoplatněné, proto kdo jezdí na pláž často, pravděpodobně vlastní celoroční permanentku. Okres si vydělá slušné peníze – zejména na turistech z ciziny nebo z jiných okresů (místní mají slevu) – a výletníci jsou spokojení, protože plážová lehátka, židle, stany, chladící boxy a grily nemusí tahat daleko.
Já mám raději pláže, kde se parkuje mimo, protože nemusím být neustále ve střehu a kontrolovat, jestli mi syn neběží někam pod auto.
6. Bez auta nikam
Můj vůbec nejstarší kulturní šok souvisí také s auty. Když jsem před lety jako stipendistka Merrillova programu trávila jeden akademický rok v Atlantě ve státě Georgia, na vlastní kůži jsem pocítila, že tahle země je prostě postavená pro auta. S výjimkou obřích měst jako je New York, Chicago nebo Washington DC, kde funguje městská hromadná doprava podobně jako v Evropě, se v USA bez auta neobejdete.
V Atlantě sice jezdí metro, ale tím se rozhodně nedostanete všude. Navíc cesta na metro může být pěkně dobrodružná. Nejednou mi zastavilo auto, jehož řidič mi položil neslušnou otázku. Jindy mi zase přibrzdil policista, který se domníval, že se mi rozbilo auto.
V Orlandu na Floridě jezdí jen autobusy, které taktéž nemají šanci pokrýt roztahané město a o jejichž bezpečnosti se dá pochybovat.
V Chicagu, prvním skutečném velkoměstě, ve kterém jsem bydlela, jsem si přímo užívala, že si můžu skočit pro chleba nebo pro šampón, aniž bych musela nasednout do auta a často trávit desítky minut v zácpě.
Dopravovat se všude pouze autem je pro mě otrava. Mnohem raději chodím pěšky nebo jezdím na kole. Pro mého amerického muže přináší jízda autem pocit svobody, která mu tak chyběla v době, kdy žil v Evropě bez auta. Když se kouknu na svého 20měsíčního syna, jenž s jiskrou v oku ukazuje na každé auto a radostně volá: „Brrrm brrrmmm!“, je mi jasné, jak to cítí on.